Bažantnice Pražského hradu

Zadáním soutěže bylo dořešit severní předpolí Pražského hradu, resp. jeho západní polovinu, která je protějškem Královské zahrady. Prvním pocitem, který v nás dosud nepřístupné území bývalé Bažantnice a Černínských polí vyvolalo, byl stav nevyrušitelnosti. Snahou návrhu je na ni nerezignovat ani po zpřístupnění prostoru veřejnosti. Zachovat a podpořit přednosti, které má, a tím obohatit celek Pražského hradu o možnost nového prožitku. Vlastní život místa chápeme jako práh – ale i předpoklad – naší svobody. V návrhu je toto téma rozvinuto především v nepřístupné části území s rybníkem a sadem (přirozený biotop), akcentem v místě ticha a souladu (čajovna), přítomností obývaných domů, stejně jako navrženou – místní – druhovou skladbou rostlin. V širších souvislostech pak respektováním starších struktur zastavění, terénního reliéfu, tušených či zjevných kompozičních vztahů a některých funkcí.

Klíčovými se v takto koncipovaném návrhu stala rozhraní daná existující strukturou. Do nich jsou umístěny architektonické a přírodní prvky tak, aby se energie zde koncentrovaná usměrnila a uvedla nesourodý prostor v harmonický celek. Rozhraní jsou tak nově artikulována a stávají se energetickými body – místy. Takto vytvořených míst najdeme na Pražském hradě více: Letohrádek královny Anny, zahradu Na Baště, Plečnikovu Malou vyhlídku, Masarykovu vyhlídku…

V Bažantnici k nim přibývají dvě: čajovna a vodní altán. Jejich silová pole se prolínají v louce. V těžišti mezi nimi leží starý včelín, spojující je kompozičně s Masarykovou vyhlídkou.

Metoda, principy řešení

• Rozvíjení existující, tedy nikoli nastolení nové (ideální) prostorové struktury.
• Výrazná, ale respektující kompozice, minimální zásahy do terénu a staveb.
• Sřetězení elementů, dnes jakoby náhodně rozmístěných v území, hledání jejich možných souvislostí.
• Nové objekty: svobodný vztah a současný respekt k dochovaným stavebním substancím, které jsou mnohovrstevnaté (barokní, klasicistní a romantický tvar promítnutý do renesanční struktury).
• Podélné uspořádání Bažantnice a Černínských polí jako protějšek podobně uspořádané Královské zahrady s Chotkovými sady, s těžištěm v Prašném mostu. Na rozdíl od Královské zahrady však nejde o uzavřený celek, území naopak volně prorůstá do struktury Hradu.
• V popsaném podélném sledu střídání aktivních (koncentrovaných) míst a rozlehlých volných prostor (dominantní je nečleněná louka pro svobodný pohyb a výhledy). Toto střídání je odezvou gradace Královské zahrady.
• Nové objekty I – kontrast k podélnému charakteru území jejich příčnou orientací: stupňovaná trojice: zelený tunel – skleník – vodní altán. Stupňuje se i jejich struktura: zeleň, skrývající rastr (zelený tunel) – rastr, obklopující zeleň (skleník) – kámen ukrývající vodu (vodní altán).
• Nové objekty II – orientované souhlasně s územím (podélné) jsou dřevěné, lehké, výrazově asketické (dílny, čajovna, dlouhá pergola, lázně) a stávají se akcenty usměrňujícími energii prostoru.
• Část území je ponechána jako nepřístupná přírodní scenérie (druhově rozmanitý biotop), pozorovatelná z čajovny a severní podélné cesty. Žije svým vlastním životem a je zároveň útočištěm drobné neexotické fauny. Od veřejně přístupných míst ji odděluje čajovna – rybník – mokřad – zeď.

Voda, kanál a příkop

Jednotlivé prostory jsou svázány pomalu proudící vodou. Do nejvyššího bodu situovaný vodní altán je místem, kde je na povrch vyveden hradní vodovod od Libockého rybníka. Z nádrže, tvořící dno altánu, protéká voda parterem ke skleníku, kde je rozvedena na dvě strany příkopem: severní větev se mění v mokřad a ústí do Císařského rybníka, jižní větev pak míří k Jelenímu příkopu a posiluje tok Brusnice. Třetí větev je vlastně prodloužením kanálu parteru do velké louky. Tato větev míří do Královské zahrady, jejíž fontány bude zásobovat. Příkop, klesající od skleníku na obě strany, je stíněn renesanční zdí, která je v chybějící části před skleníkem doplněna. Příkop je biokoridorem spojujícím přirozené biotopy rybníka a Jeleního příkopu. Vegetace příkopu je tvořena vlhkomilnými a stínomilnými rostlinami. Vzhledem k omezené vydatnosti vodního zdroje (hradního vodovodu), bude voda v kanálech i příkopu zdržována systémem umělých či přirozených prahů.

Komunikační schéma

Paralely

Severní – hlavní – komunikační osa: Jízdárenský dvůr (čajovna) – strážní domek s bránou – bývalý domek zahradníka s bránou v Černínských polích (směr Střešovice)
Jižní komunikační osa: Janákův parter- dlouhá pergola – domy čp. 188 – nové lázně – novosvětské schodiště. Novým prvkem je otevření arkád nad Janákovým parterem a jejich zpřístupnění schodištěm od Prašného mostu.
Řešení dále počítá s propojením Horního a Dolního Jeleního příkopu tunelem.

Diagonály

Dvě diagonální cesty provazují Hrad s Bažantnicí. Na stupňovitém terénu místy přecházejí ve stoupající rampy, schodiště či lávky, šikmé směřování cesty však zachovávají.
První diagonála: Pacassiho brána- Prašný most – Horní Jelení příkop – vstup na Masarykovu vyhlídku – včelín – brána u strážního domku – severní osa.
Druhá diagonála: zahrada Na Baště – Plečnikovo schodiště – Horní Jelení příkop - studánky u bývalého medvědince – domy čp. 188 – vodní altán – severní osa.

Objekty

Skleník

Nový skleník má charakter zimní zahrady – teplota i vzdušná vlhkost bude přizpůsobena celodennímu pobytu personálu kavárny. Kavárna je umístěna ve spodním podlaží, opticky spojena s vodním příkopem. Horní podlaží (v úrovni parteru s rozáriem) je vyhlídkovým ochozem (široké panorama Hradčan rámuje renesanční zeď a pergola nad ní).

Jízdárenský dvůr

Existující struktura je rozvinuta pro novou funkční náplň – gastronomické zázemí severního předpolí Hradu. Různá orientace jednotlivých prostor souvisí s jejich odlišným charakterem: lidový hostinec, komorní kavárna, intimní čajovna. Vstup do všech je společný z Jízdárenského dvora. Nová přístavba čajovny je lehkým dřevěným objektem, rozhraničujícím hned několik prostor: odděluje přístupné od nepřístupného, zároveň uzavírá severní osu a dělí tak prostor práce (zázemí hostince, dílny) od míst odpočinku.

Poznámka
Soutěž na Bažantnici Pražského hradu byla první veřejnou mezinárodní soutěží konanou v České republice. Mezi vyzvanými architekty byli Alexandre Chemetoff, Peter Walker, Kazuyo Sejima, Richard Meier, Miroslav Šik, Josef Pleskot, Miroslav Masák a Emil Přikryl. V porotě zasedli Eva Jiřičná, Hans Hollein, Peter Davey, Giancarlo De Carlo, Zdeněk Novák, Zdeněk Lukeš, Ivo Koukol, Jiří T. Kotalík, Martin Rajniš a Bohuslav Blažek. Do druhého kola postoupilo 8 návrhů, čtyři byly oceněny a čtyři odměněny, mezi nimi i návrh ateliéru Transat architekti. Porota po prvním kole rozeslala všem postupujícím architektům všech 8 návrhů s hodnocením. Tímto neobvyklým krokem, umožňujícím soutěžícím využít ve druhém kole myšlenky konkurenčních návrhů, se Transat architekti cítili poškozeni. Po soutěži proto iniciovali změnu Soutěžního řádu České komory architektů, která tento postup nadále neumožňuje, neboť při něm může dojít k porušení autorských práv soutěžících.